Pozice
Celý průběh výstřelu je především o pohybu. Je tam nicméně několik míst, kde můžeme jednotlivé techniky charakterizovat podle statické pozice, a ne podle způsobu jakým se mění. Týká se to způsobu jakým držíme luk, pozice založeného šípu, a pozice zadní ruky při napínání tětivy. V této části si zatím jen obecně připravuju půdu pro konkrétní techniky.
Následující termíny budu používat v celém webu. Přední ruka je ta, která drží luk - u praváka levá. Zadní ruka je ta, která napíná tětivu - u praváka pravá. Vnitřní strana luku nebo tětivy je ta proti přední ruce - u praváka levá (při natočení ruku vodorovně ta horní). Vnější strana luku nebo tětivy je ta vzdálenější od přední ruky - u praváka pravá.
Jak stát, jaký mít postoj při lukostřelbě
Otázka postoje při střelbě se někdy až příliš přeceňuje. Abych demonstroval že neexistuje jeden ideální dokonalý postoj, dal jsem do galerie na konci této stránky několik fotek různých lukostřelců, pro které lukostřelba byla nebo je nezbytná k přežití - ať už jde o lovce nebo válečníky. Všimněte si, že každý stojí jinak, někteří dokonce klečí (jiní - což v galerii není - by seděli na koni), takže o žádném postoji nelze vůbec mluvit.
Pokud nevíte jaký postoj zaujmout, existuje jakási univerzální (a jediná) postojová konstanta - být nakročený dopředu tou nohou, na které straně máte luk (obvykle tedy levou). Tím jednotnost končí a variabilita začíná. Můžete stát v hodně rozkročeném širokém postoji, nebo naopak v úzkém s nohama blízko u sebe, nebo cokoli mezi tím. Někdo stojí k terči radši bokem, jiný radši čelně, a ještě jiný tak napůl. Někdo se útočně naklání dopředu, protože přitom cítí že lépe ovládá prostor, jiný zase přenáší těžiště dozadu, aby byl při výstřelu pevný jako skála. Někdo stojí hrdě vzpřímeně, jiný se krčí jako kdyby se za luk chtěl schovat. Nic z toho není špatně! Pokud se v postoji cítíte pohodlně a dobře se vám střílí, tak je to dobrý postoj.
Je také nutné podotknout, že řada historických lučištníků si svůj postoj vybírat nemohla. Takový mongolský jezdec v sedle potřeboval z jednoho "postoje" (nebo spíš "posezu") pokrýt svých aspoň 180 stupňů úhlu. Když ho nepřítel pronásledoval, musel prostě pálit za sebe, a nemohl si stěžovat, že je zvyklý radši střílet čelně. Skythové či Řekové zase s oblibou při střelbě klečeli, snad aby poskytovali menší cíl. Ze stejného důvodu bude domorodec z jihoamerické džungle radši střílet přikrčený v podrostu, protože dobře ví co by se stalo, kdyby se hrdě postavil do ideálního lučištnického postoje. A pokud se libovolný lučištník dostal do nečekaně blízkého kontaktu s nepřítelem, musel utíkat a střílet za běhu, bez možnosti se správně postavit.
Pokud si chcete svou lukostřelbu obzvláštnit, zkuste si střílet i z jiných než ideálních poloh. Spousta historických lučištníků tohle musela zvládat, protože je k tomu okolnosti často donutily. Vyzkoušejte si to taky, je to zajímavé.