Terče
Drtivá většina výcviku lukostřelby spočívá ve střelbě na statický terč v přizpůsobeném prostředí. K tomu potřebujete dvě věci.
Cíl - tedy něco, do čeho se můžete trefit nebo netrefit. Za cíl vám může posloužit cokoli, o co se šíp nerozbije. Tištěný papírový terč, plechovka od piva, kartonová krabice, list připíchnutý na balík sena, jablko na hlavě vlastního syna ... S nedostatkem cílů se určitě potýkat nebudete.
Zarážku - tedy něco, co vám šíp zastaví za úrovní cíle, a zabrání mu v letu dál. Abyste například nezničili šíp o zeď domu, neztratili ho v hromadě listí, či nezastřelili souseda. Zdůrazňuji, že tady nejde jen o bezpečnost, tu můžete zajistit i třeba střelbou na liduprázdné louce. Jde o to, že nezastavené šípy se hodně často ztrácejí nebo rozbíjejí o kameny či stromy. Když každým výstřelem odrovnáte šíp za stovku, tak to radosti ze střelby nedodává.
Některé terče obě role kombinují - například dobře známá slaměná terčovnice. Když se do ní trefíte, jednak poznáte jak moc jste se trefili (jak blízko středu), a jednak se do ní šíp zabodne a dál neletí. Jenže aby šlo o spolehlivou zarážku, musí být takové terče dost velké, a to dost často nejsou. Zvlášť při tréningu rychlé střelby, kdy šíp často vysloveně uletí, je velmi užitečné i tyto terče doplnit nějakou další zarážkou.
Cíle
Tady se toho dá vymyslet hodně, tak jenom pár nápadů.
- Karimatky srolované nebo zmačkané do koule a olepené kobercovou lepící páskou.
- Pěnový míček, který si můžete hodit proti svahu, a trefovat ho když se kutálí dolů.
- Kus kartonu nebo polystyrenu pověšený před zarážku.
- Ze slámy ušitý kruh, který někdo vyhazuje do vzduchu.
- Zavíratelná papírová krabice vycpaná novinami či dalším kartonem.
- Široká kartonová bedýnka na ovoce, postavená dnem dopředu před zarážku.
- Plechovka, jablko, nebo prostě něco malého. Pokud střílíte proti svahu, postavíte o na něj a opřete o nějaké zapíchané větvičky. V ostatních případech je dobré udělat si z karimatky nebo krabice stojánek, a malou věc umístit až na něj. Abyste nestříleli proti zemi, a aby stojánek nebyl tvrdý.
Zarážky
- Plachta. Jde o nějakou hustou těžší plachtu, koberec, nebo něco takového, co se pověsí za terč. Plachta musí být upevněná nahoře na nějaké břevno (aby držela) ale jinak nesmí být napnutá. Při nárazu šípu se plachta musí poddat, aby šíp zbrzdila. Při střelbě normálními terčovými šípy je tohle dokonale spolehlivé, a ta plachta se jen tak nezničí. Tohle se využívá hodně na různých akcích s lukostřelbou, při střelbě v tělocvičně a podobně.
- Svah. Terč si postavíte před prudký svah - hlinitý, ne před skálu! Když netrefíte, šíp se zapíchne do hlíny, což ho nepoškodí. Tohle funguje výborně (je to dokonce doložené i z historie), nepotřebujete k tomu žádné vybavení, jen holt musíte mít ten svah. Když ho nemáte, můžete si jako Lajos Kassai nechat vykopat na pozemku několik metrů hluboký podlouhlý kráter a střílet v něm (pokud tedy nevíte co s prostorem a penězi).
- Balík sena. Balík sena je taková moderní varianta slaměné terčovnice. Špatně se přenáší, zabírá dost místa, ale je o půlku až dvě třetiny levnější než srovnatelně velká terčovnice a vydrží víc. I když je dost velký, přeci jen nepokryje takovou plochu jako první dvě možnosti; i tak ale stačí jen trocha opatrnosti, abyste ho neminuli.
Pokud budete střílet do balíků na cizí louce, NESTŘÍLEJTE DO TĚCH, CO JSOU CELÉ OBALENÉ VE FÓLII!!! Uvnitř není klasické seno, nýbrž senáž, a každá díra ve fólii znamená, že kus shnije a bude se moct vyhodit. Střílejte jen do balíků ovázaných provázky nebo síťkou, těm šípy neuškodí.
Přidám ještě jeden můj postřeh. Dnes se obvykle střílí na klasický terč, u kterého platí, že čím víc ke středu, tím je trefa lepší. Osobně mi to připadá poněkud depresivní, jelikož zásah není nikdy dobrý - vždycky se můžete přiblížit ke středu víc. Uspokojivější pro mně je pojmout terč jako "buď a nebo" - buď ho zasáhnu, nebo ne. Čím náročnější jste, tím menší terč si vezmete. Když střela skutečně něco způsobí (shodí plechovku,propíchne jablko atd.), tak je potom střílení daleko větší sranda.
Arab archery doporučuje pro tréning lukostřelby dva terče - jeden velký jako štít, druhý jako obličej. Lukostřelec nejdřív cvičí střelbu na větší, až se to naučí, tak na menší. Pokud spolehlivě střílí do menšího, je dostatečně dobrý. Tohle se mi líbí, protože se to drží zmiňované logiky "buď a nebo". Zároveň to neklade nesmyslně vysoké cíle (zásah musí být vždycky ve středu terče), nýbrž v určitou chvíli řekne "teď už jsi dost dobrý, abys svým dovednostem mohl věřit".